„No jo,“ uvědomil jsem si, že když nebudu nic psát, lidi si budou třeba myslet, že jsem mrtvý. Je tomu tak? Není má hypotéza bezúčelně vyhrocená? Není podhodnocená? A za předpokladu, že je pravdivá, nebylo by lákavé o sobě rozšířit tuto fámu a sledovat davy, kterak se vypořádavají s mým odchodem z toho světa? No samozřejmě že by to bylo lákavé! Má literárně-vyměšující nutkání jsou ale příliš silná! Silnější než má touha po simulované smrti předávkováním Belgií.
Když už jsem tak košatě dal světu najevo, že jsem živý, když už jsem tomuto faktu, shrnutelnému do jediného slova, obětoval první odstavec, bylo by slušné pokračovat druhým odstavcem, který bude již méně zbytečný, který ve čtenáři vzbudí pocit, že rozhodnutím pustit se do čtení tohohle textu neudělal trapnou chybu.
Toto se ale nestalo, a tím kvalita textu propracovala k nulovým očekáváním čtenáře, a proto můžu pokračovat úplně jakkoliv – čte-li někdo ještě teď dále, nemůže přece čekat nic dobrého.
Hmm, tak začla škola. Čas informačních sessionů byl pomalu vystřídán časem výuky, tedy jakýmsi zárodkem výuky, kdy nám bylo první týden vysvětlováno, co a jak, teda. Líbí se mi, jaké je leuvenské školství zátiší kontrastů. V šuplíku mám několik kilogramů informačních letáků, netuším, o čem všechny jsou, protože jsou v šuplíku. Absolvoval jsem poměrně dost informačních posezení (fakultní, orientační, výměnné), taky jsem se dozvěděl, že tady existuje opravdu nesčetně studentských organizací, které nejen že dělají v hodně případech skoro to samé, ale mají i neuvěřitelně podobné názvy. Kdybych byl co k čemu, zkonstruuju na tohle téma konspirační teorii, kterou následně vyvrátím kontrakonspirační metateorií.
Na druhou stranu je ale extrémně obtížné najít místo, kde se koná výuka. KU Leuven sestává z několika desítek budov v centru a několika desítek budov v kampusu v Heverlee, což je jakési městečko, nyní již součástí Leuvenu, k jehož okraji byly přilepeny univerzitní budovy. To samotné je ok, zábava začíná až při hledání konkrétních adres, které často nejsou na mapách. Mám pocit, že si ty ulice a náměstí vymysleli, podle mapy se prostě jmenují jinak. Nebo na mapách jsou, ale třeba ne úplně dobře – to vás pak google mapy pošlou místo do školy do univerzitního hradu. Ten je opravdu pěkný! A za ním je nádherý park a v parku divní velcí ptáci, co nejsou pávi.
Celkové skóre nalezených učeben v časovém limitu „než začne hodina“ není slavné, ale na druhou stranu jsem jednou přišel i na lekci, která se konala jiný den na jiném místě v jiný čas.
Ale koho zajímá škola! Není tomu tak dávno, co jsem se vypravil na epickou cestu do malebného, do přírody hebce usazeného, městečka La Roche ve valonských Ardenách. Doprava do hlubokých lesů ale nebyla tak frekventovaná, jak jsem z nějakého důvodu předpokládal, a tak jsem se po několika zábavných patáliích s vlakem dostal do vesnice, která je známá, pokud se vůbec dá nějak označit za známou, pouze tím, že se jim tam propadla střecha zvonice při bouřce. To je ale pro belgické město příliš potupné, takže se provede nesmyslně drahá oprava lomeno rekonstrukce. Ještě se tam vaří pivo (Ciney), které má v logu právě tu zvonici (před propadnutím). Trapas!
Ve Valonii se mluví francouzsky. Musím potvrdit, že z náhodně vybraného vysoce reprezentativního statistického vzorku (prodavač kebabu, prodavačka kebabu, prodavačka vaflí, prodavačka v trafice), sestaveného z obyvatel Namuru, nikdo anglicky nemluvil. (Průvodčí, po tom, co zjistil, že cestuji až z dalekých Flander, na mě mluvil nizozemsky.)
Hlavní město Valonie je Namur. Působí docela ostravsky. Akorát místo haldy mají citadelu a nejezdí tady trolejbusy. Taky jím protéká místo Ostravice nejstarší řeka na světě (do té doby jsem netušil, že někdo řekám určuje věk). A taky je v něm vrytý ten kosmopolitní ráz Belgie.
Valonie je velmi odlišná od Flander. Viděl jsem v ní člověka, mužského pohlaví, s dlouhými vlasy. Taky jsem viděl několik lidí se sluchátkama v uších. Za Namurem mají kopec! A kolem jsou lesy. Nejen že se tam mluví francouzsky, ale několik lidí vypadalo jako z filmu, který se jakože odehrává ve Francii. A přitom ta změna přichází zcela nepozorovaně – zastávky za oknem už nejsou vybaveny nizozemsky, ale francouzsky psanými nápisy.
Po čase jsem se dozvěděl, že i v zemi vlámů existuje příroda. Plán přiští cesty je tedy jasný. Pokud budu dostatečně ambiciózní, tak vymyslím způsob, jak předat obrazové zážitky z mého fascinujícího života a adrenalinových cest tomuto webu a tak i vám, mým věrným fanouškům. Do té doby (konečnost není implikována) nechť je vaše fantazie drážděna mou krásnou literaturou!
