Drogy by neměly mít chuť

Značnou část svého období pozdní adolescence jsem trávil v nepříliš luxusních stravovacích zařízeních, která jsem téměř výhradně nevyužíval ku stravování. Jinými slovy, chlastával jsem v hospodách. Říkal jsem tehdá o sobě v nadsázce, že jsem znalec levných whisky a špatných doutníků. Něco pravdy na tom určitě bylo, protože jsem si opravdu nikdy neobjednával mimo nejlevnější sekci z nabídky. Byl to jednoduchý a šťastný život.

O nějaká ta léta později jsem začal přicházet na to, proč lidé pijou i dražší, kvalitnější alkohol – míra kocoviny jako by opravdu někdy byla nepřímo úměrná ceně materiálu. Navíc mi místy přišlo fajn, že mi ten alkohol i více chutná. Nicméně stále jsem se držel svého kréda, „u mých drog mi nezáleží na tom, jak chutnají“.

Nyní, o mnoho let později, mě život stále nepřesvědčil o tom, že by chuťový zážitek byl tím hlavním při užívání psychoaktivních látek. Právě naopak!

Chuť má tendenci zastiňovat tu základní podstatu, které definují psychoaktivní látku – jejich aktivitu na mysl člověka. Já si myslím, že je normální mít zcela prozaickou a prachsprostou náladu na intoxikaci alkoholem, kofeinem, či jinou drogou. Pokud je ale daná látka spjatá s chuťovým vjemem, důvody pro její užití se rázem rozšiřují.

Nejčastěji toto vnímáme u kafíček, pivíček, či víneček – takové to „mám chuť“. Mám chuť na pivko, řekne si průměrný Čech alespoň jednou denně, a já mu to věřím; neb pivo je v mých očích lahodný nápoj. Pokud se ale intoxikuji čistě jen protože prahnu po chuťovém zážitku, přijde mi to jako nebezpečně špatně poskládaná logika. Chuťové prožitky jsou super, ale jedná se zpravidla o relativně nenákladné druhy zážitků co se tělesného a duševního opotřebení týče, ve srovnání s užíváním návykových látek.

Jinými slovy, sloučení chuťového prožitku a efektu dané substance mi přijde jako velice nešťastná souhra. Lidé to navíc berou za úplně opačný konec, kdy se stalo sociálně akceptovatelné mít chuť na pivo, víno či tvrdý alkohol více, než chtít primární účel (efekt) drogy. „Chci se trochu přiožrat“ je o dost míň sexy hláška než „mám takovou chuť na pivíčko“ (že si jich dám pět).

Je touha po chuti jen kamufláž a sebeklam? Asi poměrně často! Asociace mezi chutí a efektem není zcela náhodná. Naprostá většina drog manipuluje se systémem odměn v mozku, což je důvod, proč nás baví třeba pít (ať už alkohol či kafe), a proč typicky chceme v této aktivitě vytrvat a někdy si ji zase zopakovat. Dalo by se říct, že je to to, co vlastně dělá drogu drogou (neplatí to třeba u některých psychedelik, ale to jsou takové outliery ve světě drog). To, že nám pivo či dokonce tvrdý chlast začne po lehkém zděšení při prvním přičichnutí nakonec chutnat, podobně jako to, že spáleně chemická chuť cigarety zůstane upozaděna za sofistikovaným aromatem tabáku a nakonec vyvolává radostnou emoci, je právě tou asociací mezi vylitým dopaminem ve správné částí mozku a chuťovým prožitkem, které probíhají zároveň.

Možná teď už nebude zase tak překvapivé, že uživatelé pokročilejších substancí můžou mít rádi ten kopanec do nosu, když tam pošlou onen bílý prášek, či si dokonce užívají ten pocit jehly, kterak se dostává na vybrané místo vysoce efektivní vstupní lokality pro vpravení oblíbené substance.

Ale nejen bolest je nečekanou příbuznou radosti z intoxikace. Stačí jen „mít žízeň“. Základní fyziologická potřeba, nebýt dehydratovaný, což? Správně vybudovaný návyk skrz mnoho opakování za dobrých podmínek může jednoduše způsobit pocit, že se teď „dobře napiju“ jen toho piva. „Mít žízeň“ je pak rituál, vstupní brána do hospodské seance. A nebo třeba zůstane jen u jednoho piva „na žízeň“. Intoxikující se jedinec vůbec nemusí chtít primárně tu intoxikaci, sotva ji vnímá, je to pro něj primárně pocit z dobrého napití se a efekt drogy je zastrčen do zákulisí celého prožitku.

Neobyčejně efektivního spojení mezi příjemnou chutí a zvýšenou šancí na přijetí drogy zhusta využívají dodavatelé nových forem starých dobrých psychoaktivních substancí. Ano, energetické nápoje a „vejpy“ (dříve známé jako „elektronické cigarety“), dívám se na vás! Mix kofeinu s cukrem není zas tak nový vynález, „přidaná“ hodnota je zde vlastně zbavení se pro některé lidi nepříjemné kávové chuti (a s ní i všeho prospěšného, co káva přináší — a že toho není málo) a zvýšená praktická dostupnost (netřeba vařit kávu).

U vejpů se naopak zbavujeme všeho hrozného, co pálení tabáku přináší, přičemž se přidává relativní troška chemického sajrajtu (s předpokládanou menší škodlivostí než u kouření). Lze tak hovořit o „zdravější“ variantě užívání nikotinu. Trochu to kazí zase ta neporovnatelně vyšší praktická dostupnost dovolující nekonečný „mikrodosing“¹ vedoucí nejspíše k těžším závislostem, a pak ta asociace s chutí, která je hlavním tématem tohoto pamfletu. Jahůdky, borůvky, neodolatelný syntentický banán², to vše jsou o dost příjemnější chutě než kouř tabáku namíchaného s nějakýma těma stovkama aditiv, zvláště pak, pokud jste teenager. Asociace příjemné chuti s příjemným nakopnutím při prdu z této kouzelné tyčinky je vytvořena velice snadno a „chuť na vejp“ opravdu může jednoduše přicházet jako touha zažít opět tu chuť, alespoň zpočátku. Iniciální nepříjemnosti přehnané stimulace nebo sedace při zvykání si na novou drogu jsou obroušeny lahodnou banánkovou chutí, a když už jsou položeny dostatečné základy vzniku závislosti, nikotin už je vnímán jako veskrze pouze příjemný.

Pocit odměny při konzumaci nicméně není exkluzivní jen psychoaktivním substancím. Potravinový průmysl, či možná již spíše průmysl chemický, má v zásobě mnoho triků, jak poměrně nechutnou potravinu udělat lákavou, odměňující, a k opakované konzumaci vybízející. Takové ty chipsy, krekry, či jaká to je blbost, která vlastně nikomu nechutná, ale stejně ji nejde přestat jíst? Základ tvoří dostatek soli, tuku a trocha cukru. Ale nenechte se zmást, to je jen základ. Moderní návykové potraviny jsou produkt high-tech potravinového inženýrství. Současný výzkum postupně odhaluje, že podvědomé signály pravící „to je dobré, to si dej ještě“ putují třeba až ze zmanipulovaného střevního mikrobiomu. A to navzdory tomu, že pokud se nad chutí vskutku na chvíli pozastavíme, zjistíme, že není dobrá. Jen, že to jídlo je „prostě návykové“, jak se říkává.

Jako by rozumné užívání psychoaktivních látek v rámci dobře myšlených, pečlivě definovaných mantinelů nebylo už tak relativně náročné – drogy³ mají ty tendence se opakovaně vkrádat do našich životů jako produkty hedonismu, skrz sociální rituály a emocionální spouštěče; vše nenápadně asociované s pocity spokojenosti a posilujícími účinky. K tomu navíc tu máme ještě drogy, co jsou chutné. A společnost je glorifikuje a povznáší na vyšší úrovně. Pokud jsi dost dobrý, zasloužíš si tu voňavou kávu, to lahodné víno, tu krásně orosenou láhev piva.

Takže současný stav věcí je takový, že na jedné straně máme jídlo, které vlastně nemá žádnou výživovou hodnotu, není ani dobré, ale chceme ho jíst. A na straně druhé bující kavárenská kultura s tisíci a jednou metodou přípravy té nejskvělejší kávy, což je primárně sociálně akceptovaný stimulant, a exotické pivní styly, které do osvěžující hořkosti žízeňhasícího moku přimíchávají neodolatelné chutí ze spektra kdesi mezi ovocným sadem a květinovou zahradou.

Není to jen tak, navigovat svůj tělesně-myšlenkový stroj teritoriem každodenního hedonismu. Protože žijeme v nedokonalém vesmíru, kde drogy nejsou jen drogy, ale mají buď nějakou chuť nebo jiný asociovaný vjem, nezbývá než být k sobě upřímný a pokusit se identifikovat, jestli to, po čem zrovna prahneme je vskutku chuť, nebo se jen světsky těšíme na ten ó, krásný, psychoaktivní efekt.