Jak na průzkum vědomí

Co jsem myslel tím prozkoumáváním vědomí v minulém díle? Jak na to, jakým způsobem je možné kouknout na samotné čočky svého přístroje percepce a kognice, dovnitř vědomí? Začnu tím, že jsem neměl na mysli přemýšlení. Ačkoliv cílené přemýšlení nad věcma je obecně nedoceňovaná aktivita, přemýšlení samo o sobě je již poměrně pokročilý koncept, využívající základní stavební bloky vědomého prožitku. Měl jsem na mysli právě ty stavební bloky; prekonceptuální (prelingvistický) obsah vědomí, „atomy percepce“, způsob, jakým se qualia vynořují v duši, jak jdou cítit a co vlastně jsou. Mířím na pocity, které jdou často cítit různě v těle, příjemné i nepříjemné vjemy, které v nás vytváří různá pnutí a touhy. Jsou to věci, které předcházejí průzkumu pomocí jazyka (vnitřního monologu) nebo obrazů. Jsou to věci před názory a hodnotami, jsou to právě ty procesy, které dávají vzniknout názorům. No a také je to exterocepce (vnímání vnějšího světa), tzn. to, co vidíme, slyšíme, atd., taky ale před tím, než to proženeme soukolím vyšších funkcí mysli, a srovnáme to s věcma, které už známe.

Ono ne že by nebylo zajímavé i to konceptuální koukání na věci a přemýšlení o nich. Jakýmsi druhem přemýšlení (typicky ne tím cíleným, spíše bezcílným blouděním v teritoriu mysli) trávíme většinu času – když něco zrovna neděláme, ale i když zrovna jo¹! Jedna věc je tento vnitřní monolog trochu kultivovat, druhá (úzce související) je jej trochu omezit². Zvláště prvotní redukce času stráveného myšlením na různé varianty budoucnosti nebo snění o alternativních minulostech nabízí ochutnávku radosti a pohody svobodné mysli. Někdy se stačí jen ponořit do pocitů vlastního těla a zjišťovat jak na nás nějaké externí věci působí. Bez srovnávání s jinými zážitky, bez očekávání, bez tíhy nostalgie a smutku nebo nějaké racionalizované radosti. Prostě jen vnímat věci bez zapojení toho vnitřního mluvícího panáčka, kterého si představujeme v hlavě.

Je to super na vyzkoušení, ale brzy se jedinec, příležitostně se snažící o takovouto nespoutanou formu bytí, dostane do stavu frustrace z toho, že mu to dlouho nevydrží – třeba jen minutu v kuse. Nějakou dobu se dá najít energie zkoušet sem a tam znovu zapojit ten příjemný pohled na svět, avšak za pár dní je těžké si vzpomenout, že nějaké takové snahy vůbec existovaly. Pro udržitelnější pohled do mysli je potřeba se trochu vytrénovat.

Nyní je na čase, abych vytáhl svou oblíbenou sadu nástrojů pro trénink pohledu na prekonceptuální obsah vědomí! Nástroje, které používám já, mají počátky v théravádovém buddhismu. Jedná se o jednu z nejstarších buddhistických škol, nabízející praktické, sekulární nástroje pro vnoření se do hlubin vědomí. Jsou to meditace, při kterých člověk kultivuje soustředění (samatha), aby s jeho pomocí mohl kultivovat opravdové poznání věcí (vipassana).

Velká část tréninku spočívá v nutnosti naučit se soustředit. Typicky se začíná s pozorováním dechu. Prvním milníkem v této části tréninku je uvědomění, jak moc špatní jsme v držení lineární pozornosti. Cílem meditace soustředění je pak mj. naučit se při přirozeném odklonu pozornosti někde bokem vrátit se rychle (hned) zpátky – což je možné nejlépe tak, že si člověk všimne již samotného odběhu od cíle svého soustředění. Hlavně se ale kultivuje nenásilný mód vnímání a povědomí o stavu světa a těla místo ostře mířené pozornosti.

V určitém bodu po cestě za lepším vnímáním je možné začít koukat na to, jaké to vlastně je vnímat dech, obraz, či zvuky. Jak pocity v mysli fungují. Sledovat jak vznikají a zanikají. Jak některé ovlivňují nebo ovládají jiné. Je možné jim dát přesné lokace v těle a poznat jejich vlastnosti, které by nás dříve ani nenapadly hledat. Věci vnitřní začnou odhalovat svou podstatu, dříve než je stačíme udusit nějakým zažitým konceptem, interpretací nebo reakcí na ně.

Buddhismus navíc nabízí i zcela jasnou motivaci pro vstup na cestu poznání vlastního vědomí. Jeden z centrálních konceptů buddhismu, alespoň teda tak, jak jej interpretuji já, je myšlenka, že všechny svoje problémy si děláme sami. Může to vypadat jako trochu drsná hláška, nemusí se na první pohled zdát ani úplně pravdivá. Nicméně, pokud přijmeme, že problémy, které máme se světem, vznikají v naší hlavě, pak můžeme všechny problémy „poměrně snadno“ eliminovat. Je zde společný jmenovatel, na který jde zaútočit. Je to někde v nás, že vnímáme určité věci jako problematické, a pokud tento princip, či aspekt, svého vědomí najdeme a zkultivujeme, náš život a prožívání se drasticky posune k lepšímu. Což je v drsné opozici k běžnému přístupu, že problémy způsobují převážně (nebo snad výhradně) věci kolem nás, a tak se musíme pokusit eliminovat problémy ve svém okolí – často zjevně neúčinná, ale i nebezpečná cesta.

Ano, samozřejmě to nejde vztáhnout na vskutku všechny nepříjemnosti, které prožíváme. Jsou zde externí faktory a fakt blbé problémy. Jsou věci, které bychom měli chtít změnit, zlepšit či vyřešit. Ale i když dáme tyhlety stranou, pořád zbyde drtivá většina těch běžných, každodenních aspektů života, které se můžou jednoduše jevit jako problémy. Podle náchylnosti a momentální psychické kondice jedince se pak daná věc (třeba nečekaně dlouhé čekání ve frontě) dá umístit kdekoli na škálu problematičnosti, kde na jedné straně nejde o cokoliv hodného našeho pohoršení, a panikubudící hrůzostrašnost, selhání systémů, celosvětové spiknutí, atd. na straně druhé.

Buddhismus praví, že problémy v životě vznikají ve zcela konkrétním, velice krátkém momentu. Jde o iniciální impuls, kdy v nás věci v životě vzbudí touhu okamžitého odmítnutí, zapuzení, vyhnutí se či uzavření. Stejně tak, analogicky, když máme tendenci si některé věci přitáhnout, vzít k sobě, držet, nechat a nejlépe nikdy neopustit. A nemám teď na mysli jen věci jako fyzické objekty ve světě, jako spíše koncepty, myšlenky, názory, nálady, smyslové vjemy, a tak dále. Velice často v momentě, když na nás něco z posledního výčtu zapůsobí, vznikne nám ve vědomí implicitní touha (tanha), která nás vede k tendenci něco uchopit a sevřít, nebo naopak dát pryč. Tanha mj. způsobuje, že bývá mimořádně těžké opravdu upřímně prožít i ty příjemné zážitky. Místo samotného prožívání je odstartován motor myšlenek, pochybností, srovnávání, aj., který snadno odejme cenné prostředky pozornosti od věci, kterou ve skutečnosti chceme prožívat a pozorovat. Není tedy nic špatného na tom, jak na nás samotné věci působí, ale to, jak na ně typicky reagujeme (i když nedobrovolně).

Podle buddhismu právě tato touha ovládat a vlastnit věci stojí za příčinou našeho neštěstí (dukkha). Věci jsou z podstaty proměnlivé, nestálé (anicca) a nemají žádný vnitřní charakter (anatta), ke kterému by se dalo bezbolestně upnout. Avšak my se snažíme hledat útěchu a pocit bytí doma s věcmi, které nám toto nemůžou dát. A jsou to nejen koncepty, fyzické věci, ale i lidé, ty nestálé chodící množiny vzájemně si odporujících vlastností, jako tekutina se přelévající skrz dimenzi času. Nezdravě se upnout k člověku je jako upnout se k fotografii. Asi není překvapující, že největší zármutek takto působí upnutí se k některé ze svých vlastních fotografií.

Proč je potřeba se naučit soustředit vskutku pořádně k získání opravdového vhledu do duše není žádná velká ezoterika. Člověk, který nemá schopnost podrobně sledovat plynutí věcí typicky nemá časové rozlišení potřebné pro povšimnutí si pomíjivých pocitů, jako je tanha. Tanha přijde a odejde během zlomku sekundy, a člověku pak zůstanou jen ruce plné myšlenky či implicitní akce, kterou mu myšlenkový trysk po tomto druhu pocitu nadělí.

Zajímavá je tady ta cesta od tanhy k dukkce. Je to právě ta implicitní akce, která nám do velké míry kazí život. Obecně vzato, touha volá po akci. Pokud něco chceme a není to mimo dosah, jdeme si pro to. Dospělý člověk se docela často dokáže zastavit před naplněním nějaké tužby, ale zdaleka ne vždy, kdy by si to po retrospektivním zhodnocení býval přál. Jedna z klasických technik v buddhismu pro tyto případy je nejprve nechat na sebe působit pocit, který je s danou touhou spojený. Není třeba se ani ptát, proč chci právě toto. Když cítíme oheň toužící po akci, necháme jej rozhořet, ale akci hned nekonáme. Jaké překvapení, že oheň zhasne stejně rychle, jako se rozhoří. Pro toto je krom dovednosti soustředění nutné zvládnout se i na chvíli zastavit.

Nicméně, ty negativní věci, implicitně spouštějící akce jako je hněv, agrese, smutek, odmítnutí, atd., se typicky zvládají hůře. Jak prázdné jsou důvody, které jsou po nás při setkání s negativními věcmi zdánlivě vyžadovány! Ale ne, to nejsou žádné důvody, jsou to naše výmysly (nepromyšlené výmysly). Je to naučené reaktivní chování, odpovědi bez pořádně přečtené otázky. Před takovými reakcemi na externí podnět probublávající do světa vědomí je třeba zbystřit a na chvilku se snažit vymanit ze světa automatičnosti. Právě ten kratičký moment, kdy si vezmeme nějakou věc k srdci, osobně, kdy se identifikujeme s tím právě vzniklým negativním pocitem³, vzikne takřka neodolatelné nutkání vykonat blbou akci. A té potom litujeme. A lítost je jen další implicitní reakce! Nicméně, lítost, i pocity předcházející lítostvyvolávající chování lze použít správně – přečíst si tuto notifikaci od vnitřního pocitově-kognitivního aparátu, a pak odložit telefon.