Protože v nemocnici mají být lidé nemocní, její uspořádání se do značné míry staví kol snahy podpořit churavost a nemohoucnost klientů. Cože? Ano! To, co by se na první pohled mohlo zdát jako kontraproduktivní snaha, při pohledu bližším odkrývá pravou podstatu nemocnic. Celou tu sofistikovanou mašinérii jde prokouknout a na vlastní oči spatřit, jak kontraproduktivní by bylo v nemocnici lidi nějak překotně léčit! Nerad bych zde vytahoval teorie o farmaceutických firmách snažících se držet uživatele legálních drog z lékárny na prahu zdraví a nemoci, místo aby je vyléčily pořádně. To ne, nemocnice mají vlastní, vyladěný přístup k pacientově tělesně-mentálnímu stavu, který farmaceutického průmyslu pouze druhořadě využívá.
Pacient v nemocnici se nemůže cítit příliš dobře, protože by tak mohl přijít o status pacientství. Nemocný člověk se v drtivé většině případů nemocně i cítí a měl by tak být rád, že se pracuje na jeho uzdravení. Onen pocit duševní nepohody je důležitý pro to, aby se se zlepšením mohlo vůbec začít. Avšak pokud se stav skokově zlepší a pacient se začne cítit dobře, nedejbože hned zdravě, bude si připadat v nemocnici jako nepatřičný prvek. Nezkušený člověk by si mohl myslet, že toto je cíl pobytu v nemocnici, ovšem není to tak jednoduché. Co když ještě nepřišel čas uzdravení? Co když je potřeba ještě sledovat jeho stav, jeho reakce, jeho život? Je přece jasné, že náhlé uzdravení by mohlo mít katastrofální důsledky na průběh jeho léčení.
Proto jsou nemocnice vybaveny řadou technik, jak udržet pacienta ve stavu nejistoty o jeho způsobilosti žít samostatný život ve volném výběhu světa bez ranního měření teplot a tlaků. Již po prvním seznámení s nemocničním pokojem přichází sestra s hrstí léků. Situace, ve kterých by byl člověk ve volném výběhu léčen jedním, dvěma preparáty, jsou v nemocnici substituovány kobercovým bombardováním prášků mnoha barev a tvarů, s jasnou motivací – zmást a vystrašit. Pocit vlastní kompetence u klienta nemocnice okamžitě klesá, objevují se první příznaky Stockholmského syndromu. Léky jsou dávkovány nahodile a často, aby byl pocit závislosti dokonalý. Pokud je to možné, občasná infuze pomůže s doslovným připoutáním pacienta k lůžku.
Na co je ovšem třeba myslet především, to je narušení přirozeného spánkového cyklu (nejlépe právě pomocí šikovně načasovaného dávkování preparátů). Pacient nevyspaný se stává znavený, dezorientovaný, poddajný dalším návrhům. Časem se adaptuje na nový stav, kdy se cítí slabě pořád, a tím se úspěšně zaintegruje mezi zbývající nemocniční populaci, pomalu se potácející chodbami se shrbenou páteří a kruhy pod očima.
Kdyby snad toto nestačilo, záložní plán je útok vedený nemocniční stravou. Opět i zde by si naivní člověk mohl myslet, že léčebný proces bude podporován příjmem potřebných živin, makro- a mikro-nutrientů. Realita ovšem vypadá jako socialistická večerka; oschlý chleba střídaný rohlíkem, máslo, kolečko salámu. Ve dnech svátku přichází čas na kus ovoce, zelenina je zapovězena zcela. Rozměklé přílohy kralují obědovému talíři. Je cílem pouze vyvolat PTSD flashbacky na školní jídelnu, nebo rovnou rozvinout hlubší psychospirituální krizi?
Mnoho toho o nemocnicích nevíme ani dívame-li se zevnitř těchto zařízení. Závoj tajuplnosti pomáhá v pacientech udržet stabilní nejistotu o stavu jejich tělesné schránky. Nevědomí a nejistota vyráží poslední zbytky vůle z myslící lidské bytosti a vzniká už vcelku dobře léčitelné zvířátko. Nyní je ten čas, kdy se stav pacienta může začít pozvolna zlepšovat.
Nemocnice jsou zde s námi už dlouhou dobu a jejich princip je tedy vskutku vychytaný. Lidé jsou transformováni na pacienty, a to je činí sice nikoliv šťastnými, ovšem do daného kontextu velice vhodnými entitami. Díky tomu se personál nemocnic může soustředit na jejich správu až do stavu, kdy je propuštění nevyhnutelné. To jsou sice smutné chvíle, ale o nemocnice se ale nebojte, noví klienti se najdou! Lidí je všude plno, navíc, noví se rodí... v nemocnicích!